Představte si efektní nástup. Válka v Zálivu. Operace pouštní bouře v plném proudu. Jeden obraz v zeleném nočním vidění střídá druhý. Řine se jeden zvuk přes druhý. Je slyšet střelba. Praskání vysílačky. Útržky povelů a hlášení. Vojáci vyvlékají z auta muslimskou ženu s dítětem. Takovým malým hezkým okatým chlapcem, který vzápětí odkudsi vytáhne pistoli a prožene hlavnímu hrdinovi hlavou kulku. Když Jack Starks (Adrien Brody) zemřel poprvé, bylo mu dvacet sedm… Navnaděni? Jen počkejte. Však ono vás to nadšení přejde… Jack přežil svou smrt a po roce léčení ho s metálem pošlou domů. Když si šlape promrzlým Vermontem, potká na silnici u rozbitého auta malou hezkou okatou Jackie s maminkou Jean, která je nadraná, že sotva stojí. Jack jim spraví auto, ale vděku se nedočká. Jean mu vynadá a odfrčí si to pryč. Jack si stopne auto. Ten chlapík je už od pohledu nějaký divný. Chvíli jedou a naráz je zastaví policista. Pak už jen Jacka soudí za policistovu vraždu. Jack si nic nepamatuje. Protože si soudní psycholog myslí, že chlapík, který přežil kulku v hlavě, to v ní nemůže mít v pořádku, putuje místo do vězení do blázince. Tam ho dopují sedativy hned od příjezdu. Snad aby se nevzpíral, když ho jeden večer odvedou do márnice, navlečou ho do svěrací kazajky, píchnou mu jakousi drogu a šoupnou do márničního boxu. Ze začátku je to nepohodlné. To víte - uzavřený prostor, tma, strach. Se vám začne honit v hlavě leccos. A navíc když jste zdrogovaní. Ze začátku to vypadá, jako když ladí rádio. Obrazy se na něj hrnou jeden přes druhý. A pak si do jednoho hupsne. Jack vstoupí do obrazu s hezkou dívkou. Potká ji u bistra. Jsou Vánoce, on vypadá zbědovaně, ona je opilá, vezme ho k sobě domů. Co scénárista nechtěl, je rok 2007, z jeho malé kamarádky Jackie vyrostla Keira Knightleyová - shodou okolností holčina, co ho vzala k sobě domů. Jenže ještě evidentně není dost sťatá, aby si to dala vysvětlit, a s tím, že Jack Starks zemřel 1. 1. 1993, ho pošle … pryč. Načež se Jack probudí zpátky ve cvokárně. A prvního je za týden. Ještě pořád navnaděni? Teď to přijde. Těšte se. Při dalších pobytech v kazajce Jack přeskočí do minulosti, aby se dozvěděl, jak to bylo s tím poldou, a za Jackie, aby ji přesvědčil. Jackie se nechá ukecat a pomáhá mu pátrat po tom, jak umře/l. Při pátrání řekne jedné hodné doktorce, jak na jejího pacienta, skončí s Jackie v posteli a napíše její mamince, že usínat se zapálenou cigaretou v ruce je zdraví škodlivé… A umře. A to je všechno, přátelé. Čekali jste nějakou pointu s velkým P? Vyvrcholení s velkým V? Ale, ale. Pýchavky a muchomůrky! Tento film, ačkoli to zní divně při všem to skákání z budoucnosti do minulosti, pak do přítomnosti a pak to všechno pozpátku, je pohříchu strašně lineární. Jack si odskočí do budoucnosti, něco zjistí, ale pak se stejně zachová podle toho, co se má stát/stalo. Nesnaží se jakkoliv ovlivnit svou budoucnost, minulost, přítomnost či cokoli jiného. Tento námět má tolik možností. Dá se z něj udělat thriller, horor, drama, příběh se zvratem na konci, příběh o nezvratnosti osudu, oslava svobody ducha, časovačka, milostná romance, psychedelické delirium… Nakonec je z něj milostný příběh bez zvratu na konci s jednou vykleštěnou časovací zápletkou proložený psychedelickým deliriem. Nejhorší je, že už se v poslední třetině vzdáte všech nadějí, že se celý děj otočí o sto osmdesát stupňů a plivne vám do obličeje se slovy "A TEĎ si mě přeber." Začnete fandit Jackovi a Jackie, ať jim to dobře dopadne, protože Keiře Knightleyové a Adrienu Brodymu to spolu prostě sluší a jsou takový milý hezký pár. K vašemu překvapení se děj nakonec dobabře jakéhosi happyendu, který ale na úplný konec shodí jedna jediná pitomá závěrečná věta celého filmu. Ta věta… Ta stupidní věta. Když už jsem byla připravená si film s lítostí přebrat jako zajímavě obalený příběh o lásce, tato poslední hloupá věta, která se snažila ještě nakonec mermomocí něco zvrátit, tato věta snažící se marně nahradit nějaký lepší závěr, lepší závěrečný zvrat, mi to celé pokazila. To je prostě k pláči. Člověk až lítuje, že takový námět přijde na zmar. Nebýt poslední zbytečné věty, mohl to být docela hezký a příjemný, obrazově zajímavě obalený a velice dobře zahraný příběh o svobodě, lásce a naplnění osudu. Ale není. Škoda. Já vím, že ne každý režisér je Oldboy a ne každý scénárista má Šestý smysl, ale občas by to přece mohlo vyjít, ne? Jednou za měsíc. Nebo jednou za půl roku. Aspoň. Že ano? Prosím!