Tento film nabízí divákům klasickou odlehčenou zábavu určenou přesně pro spokojené příjemné odpoledne strávené s někým blízkým. I když jsem na něj šel značně skeptický (jako obvykle, když jdu na americkou romantickou komedii), film mě nakonec příjemně překvapil. Na nic si totiž nehrál, nečekali jsme od něj žádnou zásadní výpověď o smyslu života ani nic podobného. Od začátku, kdy jsme viděli mladou právničku Audrey Woods (vypadala dokonce mladší, než kolik je její herečce, Julianne Moore), jak vysvětluje své matce, proč si nemůže najít žádného chlapa:-), až do klasického happy endu, kdy se všichni udobří, i když trochu jinak, než jak bychom asi čekali:-). Je možné, že v tomto filmu nějaká klišé byla, přesto bych mu to nezazlíval. Měl velice svižné tempo, nebyl příliš dlouhý a já jsem se při něm velice dobře bavil. Byla v něm velká spousta vtipných situací, žádné z nich nebyly příliš strojené a logické nesrovnalosti jsem v něm neobjevil. Hodně mě zaujala práce scénáristy s tím, co ani diváci, ani hlavní postavy nevědí. Hlavní postavy totiž po půlce filmu zjistí, že vše bylo úplně jinak, než si mysleli:-). Zajedeme si v něm i do Evropy, jmenovitě do Skotska, na hrad jistého rockera, který se o něj soudí v rozvodovém řízení se svojí manželkou. Velice vtipně vypadá situace, kdy oba manželé řeknou svým právním zástupcům „chci jen hrad ve Skotsku, všechno ostatní si může nechat“. Část s tímto párem rozvádějících se manželů nakonec dopadne trochu jinak, než bychom asi čekali. Jen si říkám, že v České republice k takovéto situaci nemůže dojít, protože manželé - advokáti nemohou být právními zástupci protistran. Do filmu sedí i krátký závěrečný komentář soudkyně směřovaný našim dvěma právníkům. Tvůrci filmu pracovali zejména se dvěma hlavními postavami, které nechali cestovat po mnoha končinách celého světa, přesto se nenechali unést a hlavním tématem filmu jsou vztahy, vztahy a zase jen vztahy. Ústředními událostmi zůstává přátelské a mnohdy i veřejné hašteření hlavního dua (předvedení kalhotek hlavní hrdinky před soudem bylo opravdu k popukání:-), i když u skutečného soudu by bylo velice nemístné). Malé epizody a odbočky k vedlejším dějům bych řadil mezi velmi vtipné, scénárista se však vždy dokázal včas vrátit k hlavnímu ději. Zaujalo mě, že Zákon přitažlivosti zahrnoval i drobné každodenní epizodky, které prožíváme my všichni, jako například krátkou debatu hlavních postav o letušce, která je už zná, nebo vaření večeře. Na Zákonu přitažlivosti jsem uvítal i pár digitálních efektů, například rozmazané vidění hlavních hrdinů poté, co se napili speciálního mexického nápoje lásky. Hudba mě z celého filmu nijak zvlášť nezaujala a nevystupovala do popředí, ale měla velice slušnou úroveň. Co se týká práce s kamerou, nemám filmu také co vyčítat, docela často se v něm mění úhel pohledu, ze kterého se na dotyčnou scénu díváme. Neuvidíme v něm žádný pohled z jedné strany, jako například u seriálů Přátelé nebo Joey. Nezaregistroval jsem také žádné okamžiky, kdy by se na plátně u jeho pravého či levého okraje objevila věc, která by tam vyloženě nepatřila. Na filmu bych mohl najít drobné chybky a části, které bych jako režisér nebo scénárista vytvořil jinak, přesto mu však dávám slušných 80%. Určitě ho můžu doporučit všem právníkům i právnickým studentům a koncipientům, možná, že takové neobvyklé situace nezažíváte:-). Třeba vám také poskytne zrcadlo k pošetilému lidskému počínání, jehož se čas od času každý z nás dopustí. I když, kdo ví...